neděle 24. září 2006

Zamyšlení nad něčím, o čem se nepřemýšlí

Dnes bych se chtěl dotknout několika věcí, který spolu souvisej možná nepřímo, ale trochu jo, takže jsem zvědavej, co z toho vyleze :) Když skončim u něčeho jinýho, o což mi v zásadě jde, tak mi to odpusťte, protože ten text nemá za úkol mít hlavu a patu, ale dovést čtenáře k reflexi.

Protože myšlenky třídím až při psaní, určil jsem si výchozí bod, kterým je staré rozdělení Emila Durkheima na věci sakrální a profánní, neboli posvátné a světské. V posledních - nejsem historik ani sociolog, takže velmi obecně - několika desítkách let došlo k dost významné sekularizaci společnosti a posvátné věci se začaly z našich životů vytrácet. Moje pojetí se možná úplně nekryje s Durkheimovým, ale to teď vem čert. Taková instituce manželství dnes už není brána zdaleka tak vážně, lidé málo chodí do kostela, na hřbitov, zůstává jenom málo takových chvil, které jsou určené k rozjímání. Držíme se materiálního světa a vyhýbáme se tématům, která jsou pro nás nepříjemná. Naše společnost je společností, ve který je ideálem být mladý, krásný, cool a happy (zdravím Lenku ;-)) a nepřipouštíme si, že existuje stáří, nemoc a smrt (což je zřejmě i důsledek rozpadu rodiny, existence domovů důchodců, hospiců, ale taky pozitivních věcí jako zlepšený zdravotní péče apod.). Tohle všechno (stáří, nemoc, smrt) vídáme tak možná přes televizní obrazovku. Jak říkal kamarád, kterej studuje medicínu, všichni by se měli jít podívat na pitevnu, protože polovina lidí nikdy neviděla mrtvolu. Vzpomínám si, když jsme na jednom školním semináři dělali techniky jako hellingerovské stavění rodin (rodinné konstelace), zkoušeli jsme to i na jiný životní situace (systemické konstelace obecně). Když šlo o to jít "stát" za smrtelně nemocnýho člověka, kterej si má vybrat, jestli podstoupit eutanázii, nikdo nenašel odvahu. Mimochodem Bono řekl něco ve smyslu jako že mladej člověk tak do 30 let si obvykle "neuvědomuje" vlastní smrtelnost.

Jestli čekáte, že tu do textu napíšu nějaký otázky, tak dnes ne. Najděte si je tam sami ;-)

9 komentářů:

  1. Pravda je, že se nad takovými věcmi člověk zamýšlí jen nerad....Já jsem si doteď taky žila jako kdyby se mě to netýkalo, ale nedávno přišla zpráva, že se můj bývalý spolužák, první kluk se kterým jsem kdysi (asi ve třetí třídě) chodila, zabil....Popřemýšlela jsem a došla k závěru, že nemá cenu nad tím příliš mudrovat, protože by se z toho člověk zbláznil.....prostě to jednou přijít musí a jak říká jeden můj kamarád: Je zbytečné obávat se nevyhnutelného.....
    Jinak abych se přiznala o rozdělení Emila Durkheima nemám, jako člověk bez humanitního vzdělání, nejmenší představu (i když to zní zajímavě) :)

    OdpovědětVymazat
  2. Buddhističtí mniši meditujou v noci na hřbitově, možná bychom to taky někdy měli zkusit :) A hlavně mi nikdo nepište, že jsem nekrofil :) Obávat se nevyhnutelnýho jistě zbytečný je, nikoliv už přemejšlet o něm. Je dobrý vědět, co pro nás vlastně znamená nejen život, ale i jiný hodnoty, jaký by to bylo žít bez nich, jestli je nepřeceňujeme nebo jestli jiný nepodceňujeme, co pro nás znamená život, co znamená zdraví, nemoc, mládí, stáří, smrt, naši blízcí...
    Za Durkheima se omlouvám, je to frajeřina. Hodně známejch mi vyčítá, že pořád někoho cituju a že nemám vlastní názory. Ale já bych zas byl nerad, aby to vypadalo, že jsem na všechno přišel jako první, když ty myšlenky tu jsou už dlouho. Teď jsem si to mohl evidentně odpustit, příště se polepším :)

    OdpovědětVymazat
  3. Jenom můj blog, Terezko, nebo i mě? ;-)
    Radši nic neříkej. Tuším, co bys odpověděla :)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky zdravím. :-)
    Přemýšela jsem a zastavila se u věty \"Tohle všechno (stáří, nemoc, smrt) vídáme tak možná přes televizní obrazovku.\"
    Já nevím, kde kdo žije, ale např. (a nejsem zdaleka asi výjimkou) do svých dvaceti let jsem viděla tři mrtvé lidi, měla dlouhodobou zkušenost s čtyřmi těžce nemocnými a umírajícími lidmi, zjišťovala jsem životní funkce u jedné sebevražedkyně, kterou jsem našla na chodníku, anžto předtím skočila z věžáku... musela jsem se vyrovnat s tragickou smrtí mé první veliké lásky. ... Začínám pochybovat, jestli jsem normální a jestli jsem někomu nesebrala jeho zkušenost s výše uvědeným těsně před nosem, páč se mi zdá, že jsem toho stihla do svých dvaceti nějak moc, v této oblasti.
    Meditovat na hřbitově? Proč? Myslím, že kdo tam vejde, je automaticky v meditaci, přemýšlí, hodnotí, našlapuje s úctou. (nemluvím o psychopatech, co ničí náhrobky)
    Přemýšlím, čím to je, že někdo je těmito věcmi tak málo poznamenán. Možná byla chyba, že jsem přemýšlela o takových věcech moc a proto se mi hojně stavěly do cesty... Kdoví?

    OdpovědětVymazat
  5. Máš pravdu, že přes TV obrazovku vlastně právě ani moc ne... Na druhou stranu myslím, že sis to fakt asi vybrala za jiný, protože já lidí s takovejma zkušenostma moc neznám, vlastně skoro nikoho... A ke konstelacím nic nemáš? :)

    OdpovědětVymazat
  6. Taky se zdržím prezentování \"vlastního názoru\", kterej nemám :-) Zato k tomu Durkheimovi doporučím nedávno vydanou knihu J. Sokola \"Člověk a náboženství\" (aneb proměny vztahu člověka k posvátnému). Dle mého soudu výtečná kniha, která se úspěšně snaží o (velmi erudovaný a promyšlený) pohled na náboženství \"zvenčí\".

    OdpovědětVymazat