O typologiích a děleních

Dřív jsem měl rád typologie. Hlavně typologie psychologický. Vždycky se mi líbilo, když jsem se mohl najít v nějakym typu.

Říkal jsem si: "Jó, tohle je super, jsem podle Hippokrata/Galéna (či kdo se na tom ještě podílel) směs flegmatika a melancholika, podle Junga introvert s myšlením jakožto dominantní funkcí ega, podle Kretschmera schizothym, podle Sheldona cerebrotonní typ, podle Sprangera částečně teoretický, sociální a náboženský člověk..." Vždycky jsem si říkal: "Jo, to jsem já, je výborný, že mě někdo může tak vystihnout. Nejsem žádná anomálie, je to tady černý na bílym. "Adaptabilita malá, úchylnost vysoká," to jsou dva poslední řádky z tabulky, který se mi vryly do paměti :)) Pak jsem si na typologiích zakládal. Kamarádka mi jednou řekla, že jsem z přesvědčení introvert a měla pravdu. V tý době jsem se jenom rozčiloval nad povrchností extrovertů a prakticky jsem tak odepsal polovinu lidstva. Omlouvám se, extroverti ;-)

Dnes vím, že není všechno černobílý. Znám spoustu extrovertních lidí a s některými z nich z nich si rozumím. Už se ani nepovažuju za introverta, teď už se vždycky představuju jako z přesvědčení introvert :) Už nedělím lidi na typy, vůbec nehodnotím lidi a neodsuzuju je. Jenom koukám na jejich vlastnosti, jestli je tu přítomno to či ono a vím, že každý z nás má svúj balíček vlastností a způsobů chování, jen jde o to, jak s ním člověk umí pracovat. Je to takovej mix míry účasti jednotlivejch vlastností, kterej způsobuje, že každej je jedinečnej. Každej z nás má svůj svět, kterej je vytvářenej nejen osobností, ale i naším okolím. V každym z nás je obsažená naše zkušenost se světem. Svět je námi ovlivňovanej a my jím a je v tom nádherná reciprocita. Přijde mi to naprosto fascinující, protože nakonec se všechno promítá ve všem. Takže by bylo k životu docela nespravedlivý rozpočítávat prvý - druhý, černý - bílý, introvert - extrovert...

Nebo se pletu? ;-)