Proč nevěřím na slova

„Snad víš že kolikrát
jsou slova strašně lichá
Bůh ústa uzamyká
nemůže více dát“ (J. Orten)

Je trochu paradoxní vysvětlovat slovy, proč nevěřím na slova.
V zásadě je to proto, že si jsem vědom toho, že zkušenost je netransformovatelná. Jak pravil už Gorgiás z Leontin: „Nic není, a kdyby něco bylo, nebylo by člověku možno to poznat; ale i kdyby bylo možno to poznat, nebylo by možno to poznání jiným sdělit.“ Beckett jde v tomhhle ještě dál, když sice připouští, že se slovo a gesto náhodou můžou stát pravdivým vyjádřením naší osobnosti, ale že stejně nedojdou ke druhému, nebo v něm zaniknou (viz citáty)...

Teď prozaičtěji: Když si něco říkáme, jak často si rozumíme? Můžeme se snažit porozumět, ale kde je důkaz, že se to skutečně povedlo? A tohle není v naší komunikaci úplně typický jev. Jak často se vůbec neposloucháme a snažíme se jen říct, co máme na srdci a tím znemožníme druhýmu, aby k tomu řekl on svoje a znechutíme mu to, aby nás vůbec poslouchal...

Nehledě na to, že - jak jsem se dnes po nějaké době znovu přesvědčil - každý vnímá určité slovo s nějakým emocionálním zabarvením a když dva mluví tímtéž slovem o něčem trochu jinym, tak je to těžký...

A taky Bono říká v knize Bono o Bonovi, abychom nikdy nevěřili rockovým hvězdám a já myslím, že má pravdu a taky myslím, že všichni jsme svým způsobem rockový hvězdy :) Existuje, myslím, dost autentičtějších způsobů, jakými sdělit svoji zkušenost. Když nemůžu spát, skládám k sobě veršíky a v poslední době jsem přišel na to, že jedinej bod, od kterýho jsem schopnej se odrazit, je ten, že nevím, jak to říct... A pak si to někdo přečte a pochopí to po svym :)

Martin Buber kdysi řekl o metodách, že je pro jejich používání, ale právě a jenom kvůli tomu, aby se používaly a ne, aby se v ně věřilo. A já říkám to samé o slovech: Jsem pro, aby se slova používala, ale nejsem pro, aby se v ně věřilo.

Rozumíte někdo mým slovům? :))