Vyznání ex post

Je to půl roku, na dušičky jsem se poprvé odhodlal zapálit ti svíčku. Poprvé pořádně, i s tvýma fotkama - já, se svym vztahem k rituálům. Je mi líto, že to máma úplně nedala, ale teď už je snad lepší, byl bys na ni hrdej. Je mi líto bráchů, asi jste nás fakt špatně vychovali. Já jsem se s tvým odchodem docela smířil, ale co mě překvapuje,  že jsou chvíle, kdy mi fakt chybíš. Párkrát jsem měl tendenci se s něčím někomu pochlubit a když už nejsme s Janou, nebylo komu. Šel bych za tebou, chtěl bych cítit tvoji účast. Bohužel už k tomu nedojde. Představuju si, jak s tebou sdílím svoje radosti a ty jsi šťastnej. Jsem strašně rád, že ač jsme si toho pak už stejně tolik neřekli, že jsme dokázali aspoň si to potvrdit neverbálně. Na druhou stranu mi je fakt líto, že to tak nebylo dřív. Měli jsme k sobě vždycky na míle daleko. Viděl jsem spoustu tvých chyb a nenáviděl jsem tu tvoji smířlivost. Nikdy jsem tě nevnímal jako vzor - možná na rozdíl od ségry. Ale na druhou stranu jsem si tě nějakým způsobem strašně vážil. Resp. nevím, jestli dřív, ale teď určitě. Chtěl jsem být s tebou, držet tě za ruku, ale pochopil jsem, že si to nepřeješ a že je to mezi tebou a mámou. Možná spíš tebou a Bohem. Bylo hrozný tě tak vidět, ale i díky týhle zkušenosti jsem si připomněl, co může znamenat milovat. Po tvym odchodu jsem měl k tomu víc co říct, ale neměl jsem odvahu. Je mi to teď líto, zůstává mi po tom takovej pocit prázdnoty. Ale pořád říkám, že jsem díky tomu zažil tvoji nejupřímnější lidskost.
Chybíš mi. Možná to zní hloupě, ale jsi pro mě druhej nejmilovanější člověk na světě, hned po Emě.

Invaze ctnostných myšlenek do mé hlavy

"A žij a tvoř si nepřátele

a miluj věci trpící,

zhluboka miluj, neboť déle

nelze již neříci:

z hvězd na zemi, co sen jim stele

nejhebčí peří na postele

ni jedna není stálicí!"

(Jiří Orten)

Nějak se ve mně budí jakýsi solidární síly. V poslední době se mi pořád honí hlavou myšlenky, o kterých bych si dřív nikdy nepomyslel, že by se do mojí hlavy mohly někdy dostat. Jsou to jednak myšlenky na pomáhání. Pořád pokukuju po Cestě domů, dívám se tam na výcvik pro dobrovolníky a tuhle jsem jim dokonce poslal DMS (já?!). Hodně se mi poslední cca rok vynořujou myšlenky na téma smrti, kterýmu jsem se vždycky vyhýbal, vždycky jsem říkal, že nechci chodit na hřbitovy... ale teď mě prostě k sobě táhne Thanatos. Vlastně mě to vůbec táhne k utrpení. Je fakt, že buddhisti říkají, že máme trávit čas s trpícími, abychom se otevírali bolesti světa a nezůstali vůči ní lhostejní (nevim, jak to mají křesťani, ale předpokládám, že podobně) Pak se mi taky poslední dobou cpe do hlavy obsedantní myšlenka na nějakou pouť...

Vždycky jsem se považoval za pragmatickýho a racionálního člověka a teď mi jde hlavou tohle. Píšu o tom jako že mi to jde hlavou, protože v mojí hlavě se to evidentně nezrodilo, tohle muselo na mě sestoupit... A děsí mě to o to víc, že si budu muset letos hledat (nebo sám vytvořit) novou práci a solidarita nás rozhodně neuživí a časově ji kombinovat s prací bude jistě náročný.

jayee

P. S.: Vítám všechny na svém novém blogu, ten starý už skoro rok odpočívá v pokoji, ale jeho záloha je tu navždy s námi, neboť myšlenky jsou nesmrtelné! :-)

Po delší pauze

píšu pár prázdných slov...

Uvědomění posledních dní

Dlouho jsem nepsal, protože jsem neměl pocit, že mám co sdělit. Teď ten pocit mám :-) A mám z něho docela radost :-) Což mě docela překvapuje, protože nejsem moc zvykej mít radost z malých věcí... :-)

O vyjadřování negativních pocitů

...

O vztazích

Jeden skvělý postřeh vytržený z kontextu jinak optimistické knihy tak, že vyznívá pesimisticky:

O interpretaci světa

aneb kritika kapitalismu v šalině.