Je to půl roku, na dušičky jsem se poprvé odhodlal zapálit ti svíčku. Poprvé pořádně, i s tvýma fotkama - já, se svym vztahem k rituálům. Je mi líto, že to máma úplně nedala, ale teď už je snad lepší, byl bys na ni hrdej. Je mi líto bráchů, asi jste nás fakt špatně vychovali. Já jsem se s tvým odchodem docela smířil, ale co mě překvapuje, že jsou chvíle, kdy mi fakt chybíš. Párkrát jsem měl tendenci se s něčím někomu pochlubit a když už nejsme s Janou, nebylo komu. Šel bych za tebou, chtěl bych cítit tvoji účast. Bohužel už k tomu nedojde. Představuju si, jak s tebou sdílím svoje radosti a ty jsi šťastnej. Jsem strašně rád, že ač jsme si toho pak už stejně tolik neřekli, že jsme dokázali aspoň si to potvrdit neverbálně. Na druhou stranu mi je fakt líto, že to tak nebylo dřív. Měli jsme k sobě vždycky na míle daleko. Viděl jsem spoustu tvých chyb a nenáviděl jsem tu tvoji smířlivost. Nikdy jsem tě nevnímal jako vzor - možná na rozdíl od ségry. Ale na druhou stranu jsem si tě nějakým způsobem strašně vážil. Resp. nevím, jestli dřív, ale teď určitě. Chtěl jsem být s tebou, držet tě za ruku, ale pochopil jsem, že si to nepřeješ a že je to mezi tebou a mámou. Možná spíš tebou a Bohem. Bylo hrozný tě tak vidět, ale i díky týhle zkušenosti jsem si připomněl, co může znamenat milovat. Po tvym odchodu jsem měl k tomu víc co říct, ale neměl jsem odvahu. Je mi to teď líto, zůstává mi po tom takovej pocit prázdnoty. Ale pořád říkám, že jsem díky tomu zažil tvoji nejupřímnější lidskost.
Chybíš mi. Možná to zní hloupě, ale jsi pro mě druhej nejmilovanější člověk na světě, hned po Emě.
