Nazývejte mě mým pravým jménem

Nejúžasnější text, se kterým jsem se kdy setkal...

(Thich Nhat Hanh: Mír v nás. Bratislava: CAD Press, 1992. Překlad: Antonín Konečný)

Neříkej, že zítra odejdu,
protože ještě dnes přijíždím.

Podívej se líp: přicházím každou sekundu,
abych byl pupenem na kvetoucí větvi,
abych byl drobným ptáčkem, s křehkými křídly,
který se učí zpívat v novém hnízdě,
abych byl housenkou uvnitř květu,
abych byl klenotem skrytým v kameni.

Ještě stále přicházím, abych se smál, abych plakal,
abych se bál, abych doufal,
tlukot mého srdce je zrozením
a smrtí všeho, co je živé.

Jsem podenka, líhnoucí se z kukly
na hladině řeky,
a jsem i pták, který na jaře
včas přilétá, aby sezobl podenku.

Jsem žába, šťastně plovoucí
v čisté vodě jezírka, a jsem i užovka,
která se tiše připlazí
a sežere žábu.

Jsem dítě z Ugandy, kost a kůže,
mé nohy jsou tenké jako stonky bambusu,
a jsem obchodník se zbraněmi,
prodávající smrtící zbraně do Ugandy.

Jsem dvanáctiletá dívenka,
uprchlá na malém člunu,
která se sama vrhne do moře,
když ji unesl pirát
a jsem i pirát,
mé srdce ještě nedokáže vidět a milovat.

Jsem člen politbyra,
s velkou mocí v rukou
a jsem člověk, který musí zaplatit
"krvavou daň" mému lidu,
pomalu umírá v pracovním táboře.

Moje radost je jako jaro, tak teplé,
že rozkvétají květy na všech cestách života.
má bolest je jako moře slz, tak plné,
že naplní všechny čtyři oceány.

Nazývejte mě pravým jménem,
abych najednou uslyšel všechny své výkřiky,
všechen svůj smích,
abych viděl, že má radost i můj žal jsou jedno.

Nazývejte mě pravým jménem,
abych se probudil,
a aby zůstala otevřená brána mého srdce,
brána soucitu.