Chtěly jste to, máte to mít!

(r. 2002 tuším)

I.
Měl jsem sen. Rád bych ještě nějakou tu chvíli ležel se zavřenýma očima a soustředil se na výtvor mého id, ale jak už tomu tak obvykle bývá, v mysli zůstala jen prázdnota, a tak bude opět můj snový deníček - tedy spíše by se mělo říci nočníček, neboť denním sněním, ačkoli je jím má mysl notnou část dne zaneprázdněná, se nehodlám vůbec trápit - ochuzen o další skvělou epizodu snového podsvětí vepsanou mojí rukou drženou propiskou s nápisem Sčítání lidu 2001. Převaluji se v posteli, každých devět minut zamačkávám tlačítko na budíku, který se mi velmi hlasitě snaží dát najevo, že nejlepší část dne... den se dělí na den a noc, takže nejlepší část dne noc skončila a začíná horší část dne den. Přesněji řečeno ráno. Budík jsem definitivně ochočil páčkou na boční straně a z jeho digitálního displeje na mě zírá holčička s mašličkou a dvojitým úsměvem, čemu všemu už nejsem k smíchu. Zbyněk Vybíral označil podobnou synchronizaci znaků ve své knize Psychologie lidské komunikace za výtku proti dětinskému uvažování, ale takto to ta podivná černá krabice zřejmě nemyslela, neboť dvousetkorunový (pro Evropany šestiapůleurový) přístroj by toho jistě nebyl schopen. Krom toho si teď vzpomínám, že ústa holčičky byla vlastně úplně rovná a jen moje paranoia zastřela můj zrak. Ale abych ten čas uvedl na pravou míru, mám budík nastavený tak, aby ukazoval o hodinu více, jelikož nic nežene člověka dopředu tak jako čas. To je největší paradox života, věčné a nehybné teď honí lidi. Takže je vlastně 7:11. Udělám ty věci, které běžně lidé - na rozdíl od tak zvaných zvířat - po ránu činí a vydám se do města autobusovou linkou číslo 23. Jako správný ochránce přírody nevlastním auto a na znečišťování přírody přispívám penězi za celoroční jízdenku dopravnímu podniku našeho města. Sedám si na místo označené zeleným křížkem. Nějaký pán nade mnou stojí a rozzlobeně máchá holí, ale já jsem v právu - taky jsem věřící -, a tak ho přestávám vnímat a zamyšleně kreslím na mým obsahem plic zamlžené sklo srdíčko s monogramem ženy, o které jsem si kdysi myslel, že to snad ani žena nemůže být, neboť její ženskost nebyla na první pohled patrná, ale bohužel to žena byla, o čemž svědčí jizva na levé komoře mého srdce. Poté, co jsem tento fakt zjistil, se samozřejmě můj nevědomý vztah k ní mnoho nezměnil, ale vědomý vztah byl dostatečně vyjádřen tím, že jsem při práci na tomto výtvoru přemýšlel o tom, co všechno zahrnoval Carl Gustav Jung pod pojem synchronicita. Autobus však zastavil na místě určení a já byl kauzálně nucen vystoupit. Naše město v nádherném raním šeru, starobylé budovy působí na malinkatého obyvatele svojí mohutností a svým flegmatem. Tedy hlenu na nich nikdy moc nebylo, spíše tekutiny z žaludků nočních opilců (složení podobného spíše cholé) je zdobily. Vždycky jsem si říkal, že je zde velmi cítit jakýsi genius loci. Prošel jsem několika uličkami a charakter místa se měnil pouze tím, že na něj začalo vykukovat poněkud ospalé a po nočních toulkách za horami značně unavené slunce. Pokývnul jsem mu na pozdrav, ale nezdálo se, že by moje gesto nějak zaregistrovalo. Zřejmě přemýšlelo nad tím, proč je u nás v podzimních měsících taková zima, a zakrylo se až po uši antialergickou mrakovou přikrývkou. Procházím kolem výloh obchodů a shledávám, že vše zůstalo při starém. Skupina slovinských praček bílé barvy pleti svůdně pokukovala po oblečení, tulícímu se k plastové figuríně. Vybledlé obaly od nealkoholických nápojů na první pohled vyjadřovaly obrovskou touhu po svobodě. Tak, uspokojen pohledem na příliš pomalu se měnící svět, jsem autobusem č. 23 opustil centrum včetně hada, který žere jablko velmi pomalu, neboť ví, že až skončí, bude po všem. Ani doma se žádná revoluce nekonala, stejně jako jiné dny byl připraven oběd. Ten jsem rychle uvrhl do hrobu své duše. Měl bych se vzdělávat. Po dlouhém odpočinku doprovázeném intenzivním nicneděláním jsem vzal do ruky Klášter Augusta Strindberga. Občas se velmi silně ztotožňuji s Axlem. Raději zůstat v duchovním svrabu, než se nechat ovládnout sekularizovanými bytostmi, nebo dokonce do nich investovat svůj kapitál vpravený jim vlastními údy až do chřtánu místo toho, abych mohl rozdávat svoji lásku všemu živému. Totální fixace libida. Podobně jako Axlova, je jistě i moje nemravnost dětinská, ale také jsem ještě nedospěl ke vřelému vztahu s Bohem, či snad k němu ještě nedospěl Bůh. Začíná se stmívat, dny jsou touhle roční dobou tak krátké. Večeře. Šel bych si zaběhat, ale zůstane to jen v podmiňovacím způsobu. Jdu si lehnout, stejně není v tomhle světě nic lepšího na práci. Je tak úžasně osvěžující v noci naslouchat oněm libým zvukům vln delta, ale já po hříchu musím dlouho poslouchat bubnování vln beta, které doprovází cédéčko Lucie. Po půlnoci se konečně odebírám do jiného světa. Doufám, že se zítra probudím, protože by se na scéně měly objevit i jiné postavy.

 

II.
Vzbudil jsem se, ale ke svému - nutno dodat (pro pomaleji chápající), že ne zrovna libému - překvapení ne zvukem budíku, ale zlými sny. Snář zůstane znovu aspoň chvíli bez snového zápisu, neboť altruisticky nehodlám budit všechny ostatní živé tvory rozsvícením a hledáním psací potřeby. Je zajímavé, kolik má člověk potřeb. Maslow vymyslel hierarchii o pěti stupních, ale psací potřeby jsem tam nikde nezaregistroval. To jsem blázen. Ale nic, nebudu Maslowa opravovat, netoužím po slávě. Třeba bude mít sen 2. díl. Jestli je od režiséra z Venezuely, tak velice pravděpodobně i dalších pár set navrch. Snažím si znovu zapnout snovou televizi, ale ta bohužel jako na potvoru přestala vysílat. Po několika hodinách se mi povedlo když už ne snít, tak alespoň usnout za vytrvalé meditace měsíce, který se pokoušel uvrhnout do nirvány úplňku.

III.
Druhý pokus o probuzení. Povedl se lépe. Splním své hygienické povinnosti, abych zůstal člověkem, a vyrazím. Vyrazím, ale kam? Co je vůbec za den? Kolik je hodin? Jaký smysl má život? Sobota. Jedenáct hodin. Relativní. Nevyrazím. Půjdu si přečíst studie o alkoholismu, tabakismu, narkomanii a gamblingu. Samé oslnivé zprávy. Na čísla raději nehledět. Jdu se uklidnit k obědu. Oběd je stejný jako včera. Oběd byl stejný jako včera. Vždyť jsem si zapomněl přečíst noviny. Včera taky, ale ty už tu nejsou. Tak aspoň dnešní. Dvě hodiny pryč. Nic nového. Píp. Zpráva. Kdo mi píše? A. Konečně živý člověk. Živý? Člověk? Snad. Co mi píše? Jdeme do hospody, přijď taky. Jdou, jdete, jdeme. Jdeme. Kdo? Musím pokračovat se studií o závislostech. Ale nejdřív si musím zapsat sen. Sen, ale jaký vlastně? Nevím, to je běžné. Záleží na tom? Odpoledne. Jdu do hospody. Jako vždy jsem samozřejmě nabuzen nesmírnou touhou po informacích. Vstoupím do hospody. To je studijní praxe  alkoholismus, tabakismus, gambling. Narkomanie naštěstí jen v lehké formě. U stolu moji přátelé. Přátelé? Kamarádi. Kamarádi? Známí. Známí? Snad. Možná. Nebo ne? Kdo ví. Sedám k těm veselým lidem a zdravím se s nimi. Nechávám si přinést první kofolu, druhou kofolu, třetí kofolu. Co jde dovnitř musí ven. Čtvrtá kofola. Nic nového. Platím. Ty už jdeš? Jo. Neblázni, zůstaň tu s náma. Ne, díky. Venku je tma. Měsíci se cíl jeho meditace stále nedaří, ale pomáhá alespoň pouličním lampám osvětlovat ulici. Přijdu domů. Vše při starém. Jdu spát, ale nejdříve... ne, nic, žádná studie o alkoholismu. Jiří Orten. Dobrou noc.

IV.
Dnes se mi podařilo vzbudit hned na první pokus do té správné doby. Správné? Probudit se? Pochybuji. Neděle. V neděli se odpočívá. Odpočinek, únava. Oběd. Jean-Paul Sartre. Tři čtvrtě na čtyři. Jdeme na fotbal. Fotbalisté. Umělé osvětlení. Umělé. Přihlížející diváci. Přihlížející. Prohra. Zima. Apatie. Franz Kafka. Samuel Beckett. Samuel Beckett. Podvečer. Večer. Nadvečer? Snad ne. Určitě ne. Spíš noc. Noc? Už zase? Zase?

V.
Ráno. Ráno? Proč? Už ne.
Kdo nepochopil, nechť celé pročte znovu.