Paříži, miluji tě

To já ne, to oni :)

Tak jsem opět navštívil kino. Osmnáct krátkých příběhů obyčejných lidí z Paříže, každý od jiného režiséra - už v tom samotnym je trochu problém, protože představa, že bude divákovi předloženo 18 úžasných hlubokých příběhů s pointou je značně naivní. Musim říct, že jsem čekal, že se režisérům podaří většinou natočit něco hlubšího, takže mě mírně překvapilo, že to byl z nečekaně velký části spíš vtip, kterej se mi na filmu zamlouval. Po rekapitulaci s denním odstupem bych vyzdvihl 7 příběhů, který mě alespoň trochu zaujaly.

Tuileries (Joel a Ethan Coen): ač nikterak hlubokomyslné, coenovsky osobité a vtipné :)

Loin du 16éme (Walter Salles a Daniela Thomas): jeden z nejhlubších příběhů a krásná ukázka toho, že stačí minimum děje a dialogy nejsou k vystihnutí pointy vůbec potřeba... Moje krevní skupina - v jednoduchosti je síla.

Place des Victoires (Nobuhiro Suwa): přinejmenším pozoruhodné :)

Tour Eiffel (Sylvain Chomet): vtipné a až geniálně osobité :)

Père-Lachaise (Wes Craven): Tenhle příběh bych snad ani nejmenoval, ale zaslouží si to za podle mě nejvtipnější hlášku filmu :)

Faubourg Saint-Denis (Tom Tykwer): Všude na internetu snad nejvychvalovanější příběh, který sice řadím vysoko, ale rozhodně ne úplně nejvýš.

14e arrondissement (Alexander Payne): v podstatě monolog Američanky, která navštívila Paříž, lehké, ale zdařilé zakončení série příběhů.