Znáte ty chvíle, kdy by bylo nejlepší mlčet, ale vy stejně něco musíte říct?
Někdy prostě slova jsou úplně přebytečný, jako když řeknete:
- Musí to bejt pro tebe těžký.
Co si tak asi druhej může pomyslet než:
- A jak dlouho ti trvalo to vymyslet, woe?!
Nebo:
- Chápu tě.
- Nic nechápeš, jak bys mě mohl chápat, vůbec nevíš, co prožívám.
Popř. jako když ve (výbornym) filmu Skafandr a motýl říká doktor pacientovi s locked-in syndromem:
- Můžu vám říkat Jean-Do? Přátelé vám tak říkají, že? A já chci být nejen doktor, ale taky váš přítel.
- Radši jen doktor.
***
A nejhorší to je s přáteli, při blogování používám univerzální slovo kamarád, což jsou lidi, se kterejma člověk traví dost času, ale v podstatě to je to jediný, co ho s nima spojuje. Když je nevidí, v podstatě mu to vůbec nevadí, platí pro ně kamarádův výrok: "Já většinou lidi nemám rád, ale vy jste mi ukradený." Podskupinou kamarádů jsou přátelé, to těch pár (nechci je počítat, protože bych tam nezařadil skoro nikoho a to by mě mrzelo) lidí na světě, ke kterym mám i citovej vztah, nějakej společnej svět. To jsou lidi, kterým nechcete za žádnou cenu ublížit...
... ale co sakra dělat, když nevíte, a tak nemůžete udělat nic jinýho?
nemusis neco rict, kdy je nejlepsi mlcet. v tom pripade muzes jenom mlcet. nekdy to rekne mozna i vic, nez nejaka slova..
OdpovědětVymazatNapadá mě, že člověk má v těch chvílích říkat co si myslí a ne nějaká klišé. Člověk, který je v emocích, totiž velmi ostře vnímá, takže pozná, co myslí ten druhý upřímně a co ne.
OdpovědětVymazatTakže jde-li o nějakou těžkou situaci, lze říci třeba: \"Rád bych ti nějak pomohl, ale teď nevím honem jak.\"
Ale když vlastně nechceme pomoci ani utěšit, tak to je pak těžký. Ale za to slova nemohou. :-)
Lenko, nikdy neříkám taková klišé, kterým bych sám nevěřil :) A moje oblíbená věta je: \"Nevim, co na to mám říct.\" Ale jinak souhlasim, i když poslední věta byla od tebe trochu navíc.
OdpovědětVymazatjj, přesně tyhle situace znám. a taky pak asi říkám zbytečná slova...a ten přítel ví, že to myslím upřímně asi jen na základě toho, že ví, že mi na něm záleží.
OdpovědětVymazatnejvíc mu svou podporu asi dáváme najevo tím, že s ním v té těžké situaci jsme, trpělivě posloucháme, pokud nám o tom povídá, atd.
ad 3: na poslední větě trvám. :-) Normovat počet vět si nedám ani od tebe. :-))))
OdpovědětVymazatTvá oblíbená věta \"Nevím, co mám na to říct.\" se mi moc nelíbí. Na to bych ti - jsouc v tíživé situaci - asi odsekla: \"Já ti to neporadím!\" Nemám ráda, když se někdo z cizí situace hroutí víc než ten, koho se to týká, nesoucítí s tím dotyčným, ale lituje sám sebe, že neumí reagovat nějak chytřeji. Myslím, že to je to důležité. Nemyslet na nic jiného, jen na toho druhého v té chvíli. A slova nebo činy se už najdou.
Mně třeba kdysi neuvěřitelně pomohla věta: \"A jaké jsou výsledky?\" (Když šlo o vážnou nemoc.)
Nebo: \"A co kdybych tam šel/šla s tebou?\" (jako že na vyšetření). To fakt byla pro mě neuvěřitelná vzpruha, že někdo je v té situaci doopravdy se mnou.
Lenka: to je hodně důležité, tyhle věty co pomůžou. Tedy ne věty, ale kolikrát člověk pomoct chce a neví jak. Tak doufám, že si je budu pamatovat, až je budu potřebovat.
OdpovědětVymazatmáš pravdu - tady prostě nejvíc pomůže, když cítíš účast toho druhého, když vidíš, že stojí při tobě, zajímáš ho a tíží ho tvoje situace, ne jeho, že neví, jak poradit.
OdpovědětVymazatLenko, to není sebeítost,ale autentický vyjádření vlastního pocitu...
OdpovědětVymazatAle asi se bavíme o trochu jiný situaci, nechci to vysvětlovat.
OdpovědětVymazatJinak to, co říkáš, vím taky a upřímně si takových věcí uvědomuju tolik, že mi pak už připadá, že se vytrácí spontaneita... Pak už se dostávám do roviny, kdy používám techniky rozhovoru a to mě je proti srsti...
Jinými slovy si myslim, že jde daleko víc o ten vztah, než co člověk říká...
OdpovědětVymazatjá na vostatní kašlu, voni kašlou na mě a všichni jsme společně nachcípaný (:
OdpovědětVymazatTaky možnost, Tomi :)
OdpovědětVymazat