... ne Svratky a tráva tam roste vysoká a rozrazil nikde :)
(zkrácený záznam proudu vědomí)
Tak jsem zase po roce neodolal vábení po splynutí s přírodou a vyrazil jsem se vyhřívat na sluníčko a civět při tom do proudu řeky. Vždycky mě to fascinovalo, řeka jako symbol života, ale i sexuality, plynutí... ale nejen řeka je fascinující, taky oheň... Sledoval jsem ty vlnky, jak se stále vynořují tu tam a tu zas tady jako jednotiivé Gestalty z pozadí. Kolemjdoucí si asi museli myslet, jestli tam náhodou nechci skočit :)
Nemohlo to ve mně neasociovat myšenky na život. Při myšlence na to, že každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, jsem si představoval plavání proti proudu a to, jak se plavec musí unavit a jak ho pak voda stejně přemůže (pokud nevyleze na břeh a nevystoupí ze všeho dění a nestane se jenom nezúčastněným pozorovatelem vlastního příběhu) a jestli se jí dokáže poddat. A pak při rekapitulaci textu jsem nutně došel až k tomu, že láska je jen náhoda a bez ní štěstí není... A dále jsem vzpomínal na cestu z filmovýho klubu, na níž se mi v mysli vynořila slova z textu písničky Karla Kryla... Nečiny značené vinou se totiž vinou nejen dějinami, ale celým mým životem a to i přesto, že nejsem tvorem úplně nečinným. A čas zmařený mdlobou se nenavrací, přestože doba nám už ryje úplně jiné vrásky než dříve... Nicméně, co dělat že mám? Navzdory otcům a synům se odhodlat k činům.
P.S. Ale k jakým?
Vím,že opakuji stokrát řečené..všechno přichází v pravý čas.Jen je těžké postřehnout..že už ta chvíle je tady.Je k tomu potřeba pozornosti.
OdpovědětVymazatHodně mi Tvůj text připomíná to nad tím občas bádám, myslím především pocit,že mařím čas,místo konání činů..
A než jsem koukla na konec ..chtěla jsem Ti napsat...a jaké chceš konat činy ?
Teď, Sáro, poněkud přemejšlim, k jaký části textu se vztahuje začátek tvýho komentáře...
OdpovědětVymazatJj, na druhou stranu ono se taky pořád nedá konat...
Takže nemusím odpovídat, že ne? ;-)