Koukám, že u Lenky se řadilo a nadávalo na absurditu, tak mi to nedá a zeptám se vás... jak byste seřadili následujících 5 položek podle hodnoty, kterou jim přikládáte? Zajímá mě názor všech...
Kariéra - Láska - Peníze - Přátelství - Zdraví
(To není pořadí moje, ale abecední ;))
To, že člověk má srovnané hodnoty, neznamená, že všech pět uvedených položek nemůže seřadit na stejnou úroveň. Vždyť sakra i za ty prachy si člověk koupí kus zdraví.
OdpovědětVymazatkariéra níž, ale i přesto je pro někoho důležitá a stává se určitým smyslem života
OdpovědětVymazatDobrý! Zvlášť v souvislosti s předchozím postem :-)) Tam jsi mluvil o čemsi takovém jako \"nejvyšší motiv\" a uváděl jsi slast (radost, příjemný pocit) a \"homeostázu\", rovnováhu. Jakou jinou cestou se lze v pátrání po odpovědi na otázku po hodnotách dát? Má-li se porovnat víc \"hodnot\", musí se najít kritérium, čili - řečeno s tradicí - \"nejvyšší dobro\". A to je... co? :-))
OdpovědětVymazatMyslím, že tou nejvyšší hodnotou je Láska. Ale ne láska partnerská, ale Láska univerzální, zahrnující lásku člověka k člověku, k sobě, ke světu, k životu.
OdpovědětVymazatKdyž budu prodchnuta Láskou, pak budu dělat tu správnou kariéru, ke které mám nejlepší podmínky a nasměrování (pod pojemem kariéra může chápu třeba kariéru matky pěti dětí, kariéra ředitele stejně jako kariéru umělce nebo i zahradnice i podnikatele v donášení balíčku... to je fuk)
Tím, že budu své povolání dělat dobře, budu pravděpodobně zajištěna finančně a pokud ne, zase to ponesu bez toho, že by mi to přišlo jako utrpení. Taky nebudu potřebovat hromadit hmotné statky. Kdo je v souladu sám se sebou, zas toho tolik nepotřebuje.
Když budu prodchnuta Láskou, budu zdravá a i když nebudu, budu to nést bez bolesti.
Když budu prodchnuta Láskou, přátel bude dost, protože i já budu přítelem kdekoho.
Pokud nebudu žít v Lásce, tak mi kariéra, zdraví,peníze i přátelé sice pomohou, ale život doopravdy nenaplní, jen pomohou přežít, pobavit se, ale nikoli jej doopravdy prožít. Navíc se budu pořád bát, že něco z toho (zdraví, přátele, práci, peníze) ztratím.
Tak nějak.
To je dle mne to \"nejvyšší dobro\", Rincewinde. Láska univerzální, kterou někdo ztotožňuje s Bohem.
Ovšem bavíme se s abstraktními pojmy v absolutních hodnotách, tak ono, kde začíná co a jak je to promotané... do toho bych se nepouštěla. Co je složité, není pro mě. Důležité a moudré věci jsou prosté. V tom je ona moudrost, v prostotě - mimo jiné.
OdpovědětVymazatVida, tak tu máme - díky Lence - třetího kandidáta na nejvyšší dobro :)
OdpovědětVymazatNakonec to všechno jednoduché a prosté bude, ale co do té doby?
Kterej je první a druhej? (jsem to nějak z vaší minulé debaty nepochopila, jestli to tam bylo)
OdpovědětVymazatDo té doby se budeme přece tomu blížit... plížit?... skákat...obcházet a znovu nacházet... komplikovat to a zase zjedodušovat... nelze jinak, než nejvyššího dobra nakonec dosáhnout. To bude asi něco jako \"přírodní\" zákon.
Nejhorší je, že já taky nevim, kde Rincewind vzal ty první dva... :)
OdpovědětVymazatNeřekla bych, že je to to nejhorší, naopak je to promě dobrá zpráva, páč jsem sama sobě v podezření, že jsem blb. Takže když už jsme dva ehm... znamená to, že třeba nejsme ehm ehm. A to je dobré. :-)))
OdpovědětVymazat(princip většiny)
Neberte mě vážně - teď. To jen tak. Z rozvernosti.
Jinak se s tebou v tomhle ztotožňuju, dobřes to napsala...
OdpovědětVymazatJa se taky plne ztotoznuju s Lenkou a taky jsem sama sobe v podezreni ze jsem blb. Ovsem pod pojmem laska chapu afinitu k Univerzu. A prosim laskave ctenare at si k pojmu univerzum priradi cokoliv. Protoze az mi nekdo vysvetli co je to hmota a co je jej podstatou, proc vubec existuje a proc se vyvji. Tak pak reknu ze je to afinita k tomu, co mi vysvetli :o))))
OdpovědětVymazatTady:
OdpovědětVymazat(cit.): Proč člověk v životě vůbec něco dělá? Potřebuje k tomu nějakou motivaci. V zásadě existujou dvě skupiny teorií motivace. Jedny vycházej z hédonismu, tzn. člověk něco činí, aby se cejtil dobře. Druhý vycházej z toho, že člověk dělá něco, aby udržel vyrovnej stav, říkejme tomu třeba teorie homeostatický. No, dejme tomu, že to nemusí bejt čistě tak nebo onak a že se můžou ty motivy v různym poměru kombinovat. To je celý :) (potud citace)
Co jiného by měla být \"motivace\" než variace myšlenky \"nejvyššího dobra\" alias toho \"posledního\" důvodu, \"proč člověk v životě vůbec něco dělá\", jak se jasně vyjádřil Jayee? Ale skoro to vypadá, že Láska prostupuje všeho Všehomíra, tedy i obě zmíněné \"teorie motivace\", a je tudíž nejvyšším dobrem. OK, děj se vůle vaše.
Figurku k pobavení místního publika jsem tu hrál několikrát, tedy příjemnou zábavu a sbohem.
Prosím, rozlišuj, kdy mluvím o cizích teoriích a kdy za sebe.
OdpovědětVymazatFigurku? Ano? Myslím, že se nikdo nebaví... Akorát jsem teď vůbec nepochopil, co chtěl básník říci...
To je fuk. Z rozhovoru mám radost jen tehdy, když mám pocit, že k něčemu vede. Blog jsem měl jako experiment, akorát mi teprve ze zpožděním došlo, co od téhle komunikace lze čekat a co ne. Místo pro rozhovor je jinde.
OdpovědětVymazat...no, reaguju pod vlivem afektu, který nepramení výhradně z tvého blogu, takže nic \"osobního\" (nakolik lze o \"osobním\" mluvit v souvislosti s blogem). Howgh.
Nebo spíš takhle: máte tu společnou řeč, která vás baví, přes občasný lehký nesouhlas si většinou navzájem přizvukujete, pokyvujete hlavami, ano ano, tak to je, a tak jednoduché to je... Tak proč bych vám to měl kazit? Proč rušit předzjednanou harmonii vašich duší zlomyslnou ironií? Víte předem tajenku, takže proč se pouštět do krkolomného křížení slov? Tohle prostě nechci, unavuje mě to, nevidím v tom žádný dobro alias smysl, spíš naopak.
OdpovědětVymazatTakže se taky necháváš vést hédonismem, když máš z rozhovoru radost jen tehdy, pokud máš pocit, že k něčemu vede?
OdpovědětVymazatKaždý od té komunikace dostane přesně tolik, kolik si z ní vezme, a to, kolik si vezme, nebo jestli se jí zúčastní, už je jenom na něm... Proč sem tedy chodíš, když tě to unavuje? Nebo proč jenom nečteš, jestli ti tu přijde něco tak zajímavýho, že sem chodíš... Nejsem filozof, tudíž jestli ode mě čekáš, že se budu pouštět do něčeho, co leží podle mě na půdě poněkud vratký, tak čekáš marně. Řečeno slovy Martina Bubera: \"Slovo Boží se před mýma očima řítí k zemi jako padající hvězda, o jejímž ohni bude svědčit kámen meteoritu, aniž by ho znovu rozsvítil, a já sám mohu dosvědčit pouze světlo, nikoli však zvednout kámen a říci: to je ono.\"
Máš pravdu, že nechápu, proč \"krkolomně křížíš slova\"... ale nikdo po tobě nechce zlomyslnou ironii.
A pak taky záleží na tom, kolik ti druhý v řeči nabízí, a co si z ní tedy vůbec LZE vzít.
OdpovědětVymazatVtipné je, že ačkoli vykazuješ filosofii na \"půdu poněkud vratkou\", vzápětí cituješ člověka, který je s filosofií spjatý velmi pevně. Hodně štěští při hledání půdy nikoli vratké...
Ano, vyčítat někomu něco je tak snadný...
OdpovědětVymazatJá myslím, že když jsem našvanej, tak je třeba to vyčíst jiným lidem (kteří ani nechápou, co mě naštvalo), je třeba je řádně obvinit a odsoudit, .... protože přece nebudu přemýšlet o sobě, to je dost nepohodlný a nepříjemný. Proč bych to dělal? Když je špatně mě, ať je z toho špatně i jiným! :-))))))))))
OdpovědětVymazatTo je běžné, Rincewinde, z toho si nic nedělej. K tomu máme někdy sklon všichni. :-)
Omlouvám se, Lenka má pravdu.
OdpovědětVymazatCo mě tedy permanentně štve (aby bylo jasné, z čeho vlastně pramení ta moje zlost a zlomyslnost)? Něco podobného, čeho jsem se sám dopustil: neochota podrobit sama sebe přemýšlení a pochybnostem.
Štve mě, když si někdo není schopen, resp. ochoten připustit, že předpoklady toho, co tvrdí, nejsou vůbec samozřejmé a jasné a že je tedy spíš nutný zkoumat a ptát se po nich, pokud se chce člověk něco \"dozvědět\", ať už \"o sobě\" nebo \"o světě\". Přitom právě skryté předpoklady toho, co říkáme (tj. to, kam situujeme \"příčiny\" a \"důvody\" věcí: PROČ něco je tak a tak) určují i vlastní obsah naší řeči.
A jakmile někdo prohlásí, že oním základním předpokladem, oním základním důvodem a příčinou pravdivosti řeči je právě a jen individuální zkušenost, která je nesdělitelná, nepřenosná atd., případně že odpověď je prostá a jednoduchá, nemám se s ním už o čem bavit. Tedy možná mám, ale o něčem jiném.
A k té otázce \"nejvyššího dobra\": možná jste to bylo v žertu, nicméně náznak \"tak buď jsem blb já, nebo ten druhý\" mě zrovna nepadl do noty, zvlášť když jsem tu otázku pokládal za zcela jasnou.
Navíc nevim, proč bych měl vidět smysl v rozhovoru, ve kterém se převrací základní vztahy podmiňování a vyplývání: když řeknu, že mě baví jen ten rozhovor, o kterém si myslím, že k něčemu vede, naprosto se přece nehlásím k hédonismu! Struktura toho výroku je přeci jiná: kritériem vůbec není to, zda z něčeho mám nebo nemám radost, ale to, zda pokládám rozhovor za smysluplný. Pokud ano, můžu - nikoli musím - z něj mít radost. Pokud ne, nemůžu z něj mít radost. Řešit a vysvětlovat takový banality mě fakt nebaví (a předpokládám, že to pro vás ani nemá smysl, protože to snad je dávno jasný).
Zkrátka: blogování i psaní komentářů pro mě ztratilo smysl, čili v tom (pro sebe) nevidím žádný dobro, tím pádem mě přestalo i bavit.
PS: A na \"hédonismu\" není nic špatnýho, jde jen o to, co se vlastně chápe pod pojmem \"hédoné\" (tj. slast, radost, libost).
OdpovědětVymazatNemyslím si, že platí \"pochybuji, tedy jsem.\" Jinak píšu, jak to VIDÍM (nikoliv MYSLÍM), protože mít otevřený oči je první předpoklad proto, aby člověk nezakopl.
OdpovědětVymazat\"Chyby\" druhého mají jít mimo tebe, pokud ne, štveš se sám, není to zdravý...
Zase se musim zastat Lenky, protože ona psala, že je ráda, že zřejmě není blb, když jsme něco přehlédli dva. O \"tom druhém\" nebyla nikde řeč, ani to tam nebylo. Hledáš to, co není.
OK, možná jsem se méně srozumitelně vyjádřil, to že mě něco baví, je jednou (nikoliv jedinou) podmínkou toho, že to dělám. Do hédonismu jsi mě natlačil ty, tak jsem ti to stejnou mincí vrátil...
\"Navíc nevím, proč bach měl vidět smysl v rozhovoru...\" Ano, proč bys měl? Buď ho vidíš nebo ne, nikdo tě nenutí k tomu, abys viděl smysl...
ad 21: Já myslím, že když jde někdo za slastí, je to stejné, jako když jde za nejvyšším dobrem, obojí přináší slast - i když na jiné úrovni. Všichni se snažíme utíkat od bolesti a blížit se ke slasti. jde o to, že někteří pochopili, že rychlá slast vede často k utrpení později. A tak začínají ti lidé přemýšlet čím dál tím více o tom, jaksi zachovat příjemno co možná nejdýl, začínají směřovat čím dál tím více ke vzdálenějším cílům, které však nesou slast dlouhodobou, déledobou, všeobecnější, všezahrnující... a jsme u Lásky.
OdpovědětVymazatRincewinde, víš, nevím, jestli můj dojem je správný, ale tobě dělá dobře hledání (nic proti tomu!) a občas (skoro vždycky) nechceš vidět, že jsou pravdy dávno nalezené, dokonce zkušeností potvrzované, a že těm, kteří již nalezli je obtížné se vracet tam, kde jsi ty - do onoho hledání v mnohosti názorů a tak (asi). Ale za to se na nikoho nemůžeš zlobit. Nikdo nemůže za to, že tě baví neustále hloubat, zda ta Amerika je dosud neobjevený kontinent či Indie či co a jestli to není jen nějaký ostrov. A naopak, na tvém osobním hledání není nic špatného.
Tak nějak na to nahlížím.
ad 24, odstavec 1: S tím úplně nesouhlasím. Slast ano, ale pouze jako vedlejší produkt...
OdpovědětVymazatTo mělo být ad 23, trochu předbíhám :)
OdpovědětVymazatad 24: Jak jako vedlejší produkt? To je hlavní!
OdpovědětVymazatAkorát se mění podoby slasti a taky od jaké bolesti utíkáme.
Třeba cpát se vedle člověka, který hladoví, je bolest, páč když máš rozvinuté vědomí, soucítíš s ním, myslíš více na celek. A tak utečeš od \"bolesti\" (to jak ti vázne řízek v krku, když se na tebe někdo hladově kouká), rozdělíš se a spokojení jste oba, získáš přítele a hřeje tě to nejen v žaludku, ale i na duši. Takže nejdeš vždycky za slastí, ale utíkáš od bolesti (což je ve výsledku totéž, ale ne vždy to člověk ví. Slast jsi nepředpokládal, ale přišla - ne jako vedlejší produkt, ale jako logický následek pohybu od mínusu k plusu. Od egoismu blíž k Lásce.
Co ty - jiní na to?
Asi je problém jenom v rozdílný terminologii :)
OdpovědětVymazatNo, možná...
OdpovědětVymazatJeště mě napadlo, že cesta za nejvyšším dobrem - Láskou univerzální - je zprvu a pak ještě dlouho NEVĚDOMÁ, utíkáme od nepříjemných pocitů, proto se zdá, že vzniká jako vedlejší produkt, jako následek \"dobrých\" činů, ale když už jsme v těch plusových číslech, už na tu Lásku - \"nejvyšší dobro\" vidíme, byť třeba jen v mlhách, už víme, kam a proč jdeme, naše cesta se stává VĚDOMOU. Chápeme, že šťastni delší čas nikdy nemůžeme být, pokud jsme šťastmi sami, a tak usilujeme o štěstí druhých stejně jako o své vlastní, naše vědomí se rozšiřuje...a rozšiřuje, až zahrnuje celý svět. Cítíme, že jsme vlastně jeden organismus.
A jestli tam někdo dojde pomocí teorie o vyvažování nevyváženého, tak je to fuk, funguje to stejně. Cíl i cesta budou stejné, akorát jdeme podle mapy, která má jinak vyznačené barvičky.
Ještěže se nikdy neřídím teoriemi ;) Ze zkušenosti přesně vim, kudy se dostat třeba do Prahy nebo do Brna, ale studování map je jiná činnost :)
OdpovědětVymazat... zvlášť když jedeš vlakem, kterej tam staví :)
OdpovědětVymazatNo, já na teorie taky moc nedám, ale když už jste o nich mluvili.....
OdpovědětVymazatAle třeba mapy čtu ráda a vášnivě a dost dobře ... je to zapsaná zkušenost, která mi dá šanci vědět, kde se nacházím a kde je nejbližší město, kdyby vlak vykolejil... když vím, kde jsem a co se kde nachází, dává mi to svobodu... mohu pak jít kamkoli, měnit plány, počítat s tím, že se zapotím, když půjdu do kopce, těšit se na osvěžení v potoku..... a přitom je stejně člověk překvapen. Nikdy není skutečnost stejná jako mapa.
[Dávno nalezené pravdy.] - Kdyby pravda by byla něco, co lze nalézt a pak jen dobře dávat pozor, aby se to znova neztratilo, stačilo by si přečíst dobrou encyklopedii a člověk by měl vystaráno! Něco \"nalézt\" a pak to jen \"střežit\" lze jen u \"pravd\", které \"nepodléhají změně\" (ať už jde o \"pravdy\" axiomatických systémů typu matematika nebo o to, \"zda\" nebo \"kde\" je Brno nebo Amerika; vlastně všechno, co lze napsat do encyklopedie). Potíž lidského života je v tom, že ty skutečně důležité \"pravdy\" mají úplně jinou povahu a je potřeba je neustále hledat.
OdpovědětVymazat[Mapy vs. zkušenost] - Dobrá metafora. Otázka zní: jakou mapu zvolit? A Kam že to vlastně chceme dojít?
ad 32: Rincewinde, já to mám v hlavě srovnané tak, že všechno, každá pravda v každém oboru je ve vývoji. Je pravda, že třeba v matematice jsme trochu dál než v poznání sebe sama, ale to by se mělo časem srovnat a spojit v jednu vědu o životě jako takovém. Tam ta matika patří, stejně jako chemie, fyzika, ale i psychologie, filozofie... Ne, že by šlo ty obory nějak spojit dohromady, to ne, to už jsou velmi hluboce propracované směry a propracovávají se dál, ale chybí tu propojení a vědomí souvislostí. Sjednocující prvky, vědomí celku, který se jaksi má snahu organizovat sám, existují tu určitá pravidla, která ještě neznáme.
OdpovědětVymazatPředstavme si třeba fotbalové hřiště obehnané prkennou ohradou. Tam se hraje fotbal, ale my nevíme, že je to fotbal, my vůbec netušíme, o co tam jde. Protože do té ohrady jsme navrtali zatím jenom pár dírek (ty dírky na pozorování skutečnosti jsou právě ony vední obory - jako). A teď se díváme skrze ty navrtané otvory a pozorujeme, co se tam děje. Někdy nic, před námi je travnatá plocha a nic. Někdy tam někdo běží. Někdy se tam dva válejí na zemi, pak někdo zapíská..... Někdo dokonce vidí ze svého úhlu pohledu na bránu, pak přesvědčuje jiné (a docela správně), že tu jde o to, aby se míč dostal do nějaké ohrady..... To jsou takové úryvky, které z té hry známe. Ale abychom pochopili veškerá pravidla, na to ještě nemáme. A tak si zkoumáme a vrtáme a koukáme se a pozorujeme a zkoušíme to na svých travnatých soukromých plochách.....
Ale jednou, jednou ta ohrada padne a my budeme konečně vědět, o co tu jde a jak se to hraje a budeme hrát s vášní. :-)
Samozřejmě, že je to zas jen jeden z mnoha příměrů, který kulhá, ale jenom příspěvek k tomu, jak chápu poznávání pravdy. Je ve vývoji a za čas bude jinde a za další čas se zase budou děti učit něco jiného v učebnicích atd atd.
Jak postupuje osobní zrání každého jedince, tak postupně , ale hodně pomalu, zraje i společnost jako celek.
To je moje představa, tak mi to funguje a neříkám, že za pár let nepochopím, že je to zase jinak. Ne úplně jinak, ale dál, hlouběji.
Lenko, obrázek je to pěknej, stejně jako představa, že se věci ubírají k zítřkům, které budou lepší. Je to vlastně zvláštní: představa \"vývoje\", která je nám z nějakého zvláštního důvodu vlastní, ačkoli tradiční společnosti mají většinou představu, že svět (s) časem upadá a směřuje k chaosu (z něhož znovu povstane dokonalý řád). Jestli jsi nečetla nic od Teilharda de Chardin, tak se na to určitě podívej! Třeba \"Místo člověka v přírodě\" nebo \"Vesmír a lidstvo\". Je to už starší, ale - myslim - stále přitažlivý :-)
OdpovědětVymazatNa druhou stranu jsme však i svědky toho, že pokrok (a vědo-technika) mohou představovat - pokud už nepředstavují - dosud nevídanou hrozbu. A je povrchní představovat si, že technika je \"pouhý neutrální prostředek\" v rukou člověka, který lze využít \"k dobrému\" stejně dobře jako \"ke zlému\".
(Jak je už všem asi dávno jasné, snažím se všude cpát otazníky; prostě mi to nedá... :-))
Hmmm. Koho myslíš, když říkáš \"tradiční společnosti\"?
OdpovědětVymazatPod hrozbou techniky žijeme už nějakou dobu, přesto nám pomáhá a je jasné, že pokrok v tomto směru nejde zastavit, ale \"jen\" etizovat (nevím, jestli takové slovo je, ale myslím tím dostat jej pod velmi tvrdé otěže etiky, humanity a tak). Nemyslím, že by na tom bylo něco povrchního.
S tím chaosem, to se mi zas nezdá až tak úplně mimo, ale je to jen dílčí proces. Zdá se, že lidstvo se vyvíjí často ve vlnách - jako že nastane chvílemi propad (světová válka me napadá) a pak se zas vyhoupne pod hrůzným dojmem výš, než bylo předtím.
I kdybychom se zničili (a jsem přesvědčena, že už se tak na této planetě stalo), znovu tu život vznikne a zase se budeme vyvíjet... takže pokud někdo tvrdí, že svět spěje k chaosu, myslí možná i tuhle variantu. Ale to není proto, že bychom nějak spěli, že to tak musí být z hlediska nějakého \"zákona vývoje-nevývoje\" ale tím, že jsme některé věci neustáli, nedotáhli, propadli jsme ve škole života, musíme znovu. Jak v individuálním, tak v celosvětovm měřítku. Nelze se nevyvíjet. Takže peripetie jsou možné, vývoj zákonitý. Tak bych to řekla.
To je zapeklité. Žít do 40, 50, pak umřít na raka, ale do té doby si za vyděláné miliardy užít jako nikdo do 90?
OdpovědětVymazatNebo být bláznivě zamilován, ale žít pod mostem?
Mít společenské postavení, ve kterém mi každý bude vzdávat úctu, ale nemít přátele, se kterými bych se o to mohl podělit?
Asi takhle. Kariéru a peníze bych spojil do jednoho, protože to se nevylučuje, spíše se to doplňuje. Lásku a přátelství taky... Já si to ideálně představuji tak, že money a přátelé jsou na prvním místě a bytek nějak přijde... a když ne, tak mm smůlu, ale alespoň si za svoje prachy s kamarády užiju :-)
Lenko, pojem \"tradiční společnosti\" zpravidla stojí proti pojmu společnosti \"moderní\", tj. té, která se začala vytvářet v Evropě a Americe od doby osvícenství, hlavně ale na přelomu 19.-20. století. Konceptů, které pracují s podobným rozlišením, je víc. Rychle jsem \"zagooglil\", takže viz např. http://www.seminarky.cz/Co-je-to-spolecnost--7973.
OdpovědětVymazatKdyž projdeš nějaké stránky věnované antropologii nebo sociologii, dozvíš se spoustu informací a odkazů na literaturu. Nebo třeba http://en.wikipedia.org/wiki/Modernity (\"non-modern cultures\").
Ta myšlenka o \"upadajícím času\" je nicméně z knížky od M. Eliadeho \"Mýtus o věčném návratu\", vyšlo v edici Oikúmené někdy v 90. letech.
tak jsem přemýšlela o rozlišení na tradiční a moderní společnost. Dnes už si myslím, že nemá platnost. Zdá se mi, jako by tradiční společnost byla ta středověká se zakonzervovanými pravidly. A ta pravidla hry určovala církev. Ona se snažila držet svět jaksi v zakonzervované podobě, jakákoli novota ohrožovala její dogmata. A proto možná vznikl ten názor, že svět spěje k chaosu a my se musíme snažit jej držet, držet ta pravidla a hodnoty ... řekla bych.
OdpovědětVymazatU mne - v mém pojetí světa - je ten vývoj jednoznačný a neoddiskutovatelný. Nejsem již schopna věřit něčemu jinému, nijak by mi to nedávalo smysl. A pak, mám zážitky, které jsou také tak jasné a nedají se \"okecat\", že filozofie jiných jsou na ně slabá káva.
Víš, moc mě to mrzí, Rincewinde, nejsem schopná už teď číst delší pojednání. Ale přemýšlet dovedu.
(Nechci tě naštvat ani pohoršit tím, že nehledám v knihách a jiných názorech.... ale .... nechci, aby to znělo nadutě, nicméně proč mám hledat klíče, když je držím v ruce? - takový mám pocit. Pocit se nemusí zakládat na pravdě, ale osobní pocit rozhoduje.)
Díky za povídání s tebou.