O reflexi vztahu

Zn. Hledám odpověď, poraďte.Každý já se realizuje jedině ve vztahu k Ty. Člověk neustále potřebuje druhé lidi, aby v nich nacházel zrcadlo, aby byl diamantem, kterej odráží všechny ostatní diamanty a na všech ostatních diamantech je zároveň jeho obraz. Když zalejvám kytku, kytka roste a pro mě je to reflexe toho, že to dělám správně. Celej život hledám vztahy, který nás všechny posunou dál, který nám ukážou, jakou cestou se máme vydat ve svym (ve svym jako v NAŠEM, ne v mym) osobnim růstu. Celej život hledám vztahy, ve kterých k sobě můžeme být otevření, ve kterých se nemusíme bát vyjádřit svoje pocity, ve kterých si vysvětlujeme, proč se k sobě chováme tak, jak se chováme. Nedokážu to bez toho, nemůžu bejt diamantem zavřenym v krabičce, kterej nic nereflektuje a neni ničim reflektovanej. Když se podívám na nebe, vidim dokonalost světa, ale proboha... nevidim v tom žádnou reflexi. Nevidim svůj vztah k dokonalýmu světu a moje ego je tak malý, že kdybych neexistoval, tak se na tý dokonalosti ale vůbec nic nezmění. Necítím se jako součást toho velkolepýho představení, pokud nemůžu naplno a bez zábran rozvíjet vztahy a hrát svou roli na pódiu tak, jak jen nejlíp dovedu. Neumim hrát beckettovská absurdní dramata o jedné roli týpka, kterej celou hru loupe banán a poslouchá "život" z magnetofonový pásky. Já potřebuju i ostatní herce, abychom mohli hrát něco, co bude nás i obecenstvo bavit, z čeho budeme mít radost a co bude našim společnym výtvorem. Ale v životě takových vztahů moc nenacházim a když najdu, něco se pak vždycky pokazí a zůstane jenom ta magnetofonová páska. Jestli vy ostatní tu potřebu nemáte, jestli to máte jinak, nechápu to. Svět, ve kterym má člověk žít jen sám pro sebe v honbě za něčím, je mi cizí. A divadlo s jedním hercem bez diváků mi nedává žádnej smysl...