Jedna stará úvaha

Tak mě napadlo přihodit sem jednu starou úvahu o sebevraždě. Možná je trochu omezená věkem, ale nemyslím, že by neměla hlavu a patu ;-) 

„Jedno je vším;

vše je jedním.

Pokud je tomu tak,

proč lkát nad svou nedokonalostí?"

Shin jin mei

 

Albert Camus v Mýtu o Sisyfovi napsal, že jedinou skutečnou otázkou je, zda spáchat či nespáchat sebevraždu. Pokusme se tedy hledat klady a zápory obou možností. Alan Watts rozděluje lidi do dvou skupin: na ty, kteří nespáchají sebevraždu proto, že se toho děsí a cítí, že je naprostou nezbytností pokračovat dál, zatímco druhá (podle Wattse menšinová) skupina nespáchá sebevraždu proto, protože je život baví; „I když nejste příliš bohatí a žijete docela jednoduše, společenství druhých lidí, pohled na slunce a hvězdy, šelest trávy a zvuk vody dávají vašemu životu své vlastní vysvětlení." Sám se řadím do druhé z těchto skupin, což znamená, že z této úvahy možná bude promlouvat zaujetí, přesto se však budu snažit - minimálně v její první části - ukázat co nejobjektivnější pohled na věc, co nejlépe složit skládanku a ukázat její rub i líc.

James Hillman vztahuje otázku sebevraždy k pojetím a cílům jednotlivých věd a dochází k závěru, že sebevražda z pohledu sociologie ohrožuje společnost, z pohledu teologie je porušením přikázání „nezabiješ", z pohledu justice je něčím protiprávním, zatímco v případě medicíny je pravým opakem jejího cíle o co největší prodlužování života. Člověka přesto nemůžeme chápat jenom jako součást společnosti, ovládané jejími zákony, ale také jako individuum, schopné samostatně se rozhodovat, schopné postavit se proti zákonům společnosti.

Život každého z nás je naší záležitostí. David Hume řekl, že sebevražda je stejně jako každá jiná smrt smrtí z rukou Boha. Naskýtají se zde otázky: Když se člověk narodí, je mu připsána řada příbuzenských rolí. Ale první důležitou příbuzenskou rolí, kterou získává svým vlastním rozhodnutím, je teprve role partnera v manželském svazku (co znamená kořen tohoto slova?), další takovou rolí je role rodiče; otázka zní, jestli tímto přijetím rolí člověk nerozprostírá svoji odpovědnost také na svého partnera. Ale pokud s někým vstupuji do svazku, neměl bych ho akceptovat takového, jaký je, včetně jeho rozhodnutí? Platí Perlsovo „Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvých představ, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mých. Ty jsi ty a já jsem já. Najdeme-li se náhodou vzájemně, je to krásné. Nenajdeme-li se, nedá se nic dělat." i pro situaci v manželství, v níž se předpokládá, že se duše již vzájemně nalezly? V případě rodičovství je situace ještě složitější o odpovědnost vůči dětem. Nechci být arbitrem obecných problémů, a tak ponechám tuto otázku otevřenou.

Sebevraždu nelze odsuzovat. Martin Buber ve své knize Život chasidů cituje slova jednoho cadika: „Přijde-li dnes Mesiáš a řekne-li: ,Tys lepší než ostatní,‘ řeknu mu já: ,Ty nejsi Mesiáš.‘" Nemohu odsuzovat svého bližního, neboť trám v mém oku zatemňuje můj pohled a je velmi moudré ono biblické: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno."

Ač Seneca říká, že jedinou výhodou života je fakt, že nikoho nedrží, tak např. Jean-Paul Sartre resp. hlavní hrdina jeho románu Nevolnost dochází k závěru, že život je něčím nesmyslným či přebytečným, ale že i smrt jakožto součást existence je přebytečná. Stále je tu myšlenka, že ani smrt nemusí být vysvobozením z těžké životní situace. Pakliže budeme brát vážně studie amerických thanatologů Kennetha Ringa či Raymonda Moodyho, dospějeme ke zjištění, že většina zážitků blízkých smrti je charakterizována příjemnými pocity a vizemi, ale existují také případy subjektů se zážitky čistě negativními. Je však třeba podotknout, že se stále jedná jen o zážitky smrti blízké, nikoli zážitky smrti samotné, tudíž nejistota přetrvává.

Proč se ale ptát po sebevraždě? L. Kumor řekl, že „o smrti se mohou kompetentně vyjadřovat pouze nebožtíci". Má smysl ptát se po smrti? Má smysl ptát se po životě? Holandský filozof van der Leeuw napsal: „Mystérium života není problémem, který je třeba řešit, ale realitou, kterou je třeba prožít."

V souvislosti se sebevraždou se často udává jako její důvod utrpení. Utrpení, které Viktor E. Frankl nazývá nejvyšším smyslem lidského života - ještě vyšším, než prožitek a čin. Snad jedině tehdy, pokud zažijeme něco zlého, můžeme potom poznat kontrast mezi dobrým a zlým a sjednotit tyto elementy v dobrý život.

Život je dar, ačkoli není lehké ho žít. Znovu se dostávám k Franklovi, když řeknu, že život tu není proto, abychom od něho něco očekávali, ale proto, že on něco očekává od nás. A když nebudeme od života chtít jen brát, ale také mu dávat, možná přijdeme na to, že existuje jakási vzájemnost, že ztráta je sama o sobě ziskem, dávání dostáváním, a nebudeme se pak muset otázkou sebevraždy vůbec zabývat.